O syndromu vyhoření můžeme slyšet a číst poměrně často, nicméně vědecky začal být analyzován a řešen teprve na konci 20. století. Patrně první ucelený popis tohoto fenoménu podal v roce 1974 Herbert Freudenberger, americký psychoanalytik německého původu. Ve svém článku Staff burnout v časopise Journal of social issues upozornil na rizika dlouhodobého stresu a tlaku, kterému je řada lidí při výkonu své profese vystavena. Autor totiž sám dlouhodobě pracoval jako psychoanalytik s dobrovolníky v pomáhajících profesích, zejména v zařízeních poskytující paliativní péči. U nich tento jev velmi často pozoroval a následně i podrobněji zkoumal. Právě díky zmíněnému článku se v následujících letech po jeho publikování strhl obrovský zájem psychologů o tuto nemoc, což vedlo k poměrně podrobnému popsání jak vývoje, tak následků, a samozřejmě i prevence syndromu vyhoření. Existují různé definice tohoto syndromu, nicméně všechny se shodují v tom, že se jedná o stav úplného psychického, tělesného a emocionálního vyčerpání, které je způsobeno dlouhodobým setrváváním v emocionálně těžkých situacích a zpravidla nastupuje v souvislosti s pracovní zátěží. Vyskytuje se zejména u profesí pečujících o druhé lidi (například sociální pracovníci, zdravotní sestry, dobrovolníci v sociálních zařízeních atp.). Tím ovšem není vyloučen jeho výskyt také u jiných profesí. Řada autorů ho v obecnější rovině přisuzuje dlouhodobému kontaktu s lidmi, tudíž se může vyskytovat v celé škále oborů a profesí. Lišit se může jen doba jeho nastartování, případně i intenzita jeho příznaků, a to zejména v závislosti na intenzitě prožívané psychické a emoční zátěže.
A jaké jsou vlastně příznaky syndromu vyhoření? Navenek mohou být velmi podobné, jako u stresu či deprese – tedy vyčerpání, psychická i fyzická únava, ztráta nadšení, nechuť k práci, sklíčenost, popudlivost, ale i ztráta zájmu o sociální kontakty, poruchy spánku, nechuť k jídlu a řada dalších. Jakkoliv jsou syndrom vyhoření, stres a deprese do značné míry spojenými nádobami, přeci jen je nelze zcela ztotožňovat. Zejména pro syndrom vyhoření je příznačné, že všechny jeho projevy úzce souvisejí právě s onou krizovou oblastí, tedy zejména s vykonávanou profesí, zatímco například u deprese je někdy velmi obtížné najít nějaký konkrétní faktor, který ji vyvolal. Z hlediska samotné diagnostiky je nutné dodat, že syndrom vyhoření nemá žádná jasně daná a oficiálně uznaná kritéria. Způsoby jeho diagnostiky tedy nejsou zcela jednotné. V současné době existují především dotazníkové metody. V České republice, víceméně jako jediná plně standardizovaná metoda, existuje tzv. Shirom Melamedova škála vyhoření, pro kterou jsou rovněž dostupné normy určované z reprezentativního vzorku české populace.
Podobně jako u všech obtíží zasahujících naši psychiku je také u syndromu vyhoření velmi důležitá jeho prevence. Ta totiž může jeho nastartování v horším případě alespoň výrazně oddálit, a v ideálním případě zcela eliminovat. Hlavním nástrojem prevence je, zjednodušeně řečeno, umění odpočívat – ať už pasivně nebo aktivně, nicméně formou aktivit, které jsou konkrétnímu jedinci nejbližší, a které ho pozitivně „nabíjejí“. Důležité jsou rovněž kvalitní mezilidské vztahy. Tím je myšlena především tzv. podpůrná sociální síť, tedy existence blízkých lidí, kteří člověku dokáží aktivně naslouchat a povzbudit ho. Jako poměrně významný nástroj prevence se ukazují být také nejrůznější workshopy, kde se mohou podobně ohrožení pracovníci setkávat a vzájemně diskutovat. Stejně tak v praxi funguje velmi dobře i tzv. supervize, jejímž smyslem je posilovat vztahy v pracovním týmu a nacházet řešení problematických situací. Více o účinných preventivních způsobech, jak udržovat duševní i tělesné zdraví se dočtete v encyklopedii duševní hygieny.
